Stránky jihočeského oddělení Národně bolševické strany Československa

Etnogeneze, neboli etnický vývoj každého národa, je komplikovaný a dlouhodobý proces. Podílí se na něm obvykle velké množství skupin – předchůdců dnešních národů. Každý moderní evropský národ má etnický původ smíšený, skládající se leckdy i ze složek neindoevropských. Lze bez nadsázky říci, že v každém z nás kolují geny mnoha starých národů.

Není našim cílem debatovat o definici pojmu současný národ, ale chceme vás v rámci cyklu Malý přehled slovanských počátků seznámit se starými slovanskými kmeny, které se podílely na etnogenezi moderních slovanských národů. Bohužel je z nedostatku dat svět starých Slovanů v mnoha směrech značně temný a diskutabilní. Mnoho Slovanů navíc zůstávalo dlouhou dobu názvově nerozlišeno. Tak se hovoří např. o karantánských Slovanech (předchůdcích dnešních Slovinců a zčásti Rakušanů) či o nadilmeňských Slovanech (jedni z předchůdců novodobého ruského národa) apod.

Při sestavování přehledu slovanských kmenů čerpáme z polské encyklopedie Mały słownik kultury dawnych Słowian (Varšava 1988) a nejnovějších poznatků na poli etnologie. Lze jej tedy považovat za další příspěvek do nekončící diskuze o slovanských počátcích.

Západoslovanský kmen, který se nejpozději v průběhu 8. stol. usadil na území kolem řek Ohře, Labe a dolního toku Vltavy v dnešní České republice. Záhy se rozpadl na větší množství skupin – Lučané, Děčané, Litoměřičané aj. Největšího významu časem nabývají Češi usazení kolem sídlišť Praha, Levý Hradec aj. a pod vedením knížecího rodu Přemyslovců si postupně podrobují ostatní Čechy a další kmeny sídlící v české kotlině. České knížectví se po zániku Velké Moravy stalo součástí Svaté říše římské národa německého. Český kmen se významnou měrou podílel na etnogenezi pozdějšího českého a zčásti rakouského a německého národa.

Východoslovanský kmen sídlící v oblasti Pripjaťského Polesí v dnešním jižním Bělorusku a na severozápadní Ukrajině. První hradiště Děrevljanů vznikají v 7.–8. stol., centrem se stává Iskorosteň. V průběhu 9.–10. stol. Děrevljané postupně upadají do závislosti na sílící sousední Kyjevské Rusi. Po protikyjevském povstání v roce 945 bylo centrum kmene spáleno a Děrevljané podlehli Kyjevské Rusi. Podíleli se na etnogenezi pozdějšího běloruského a ukrajinského národa.

Východoslovanský kmen usídlený v prostoru mezi Pripjatí až k pramenům Němenu a Dviny v dnešním Bělorusku. V průběhu 11.–12. stol. pronikali Dregoviči až k Bugu. Starší baltské obyvatelstvo (především litevské kmeny) již v průběhu 9. stol. podlehlo slavizaci či se odstěhovalo dále na západ. V průběhu 10. stol. se území obývané Dregoviči stává součástí Kyjevské Rusi. Správní jednota Dregovičů byla v průběhu 11. stol. rozbita a následně podléhají původně sousedním knížectvím. Dregoviči se podíleli na etnogenezi pozdějšího běloruského národa.

Jihoslovanský kmen z širšího okolí Soluně, zmiňovaný v období 7.–10. stol. Podle historických zpráv Druguvičům již v 2. pol. 7. stol. vládla vlastní knížata. V průběhu 9. stol. postupně podléhají Byzanci, jíž platí tribut. Ještě v 10. stol. měli Druguviči v rámci Byzance vlastní autonomii a do 12. stol. vlastní biskupství podléhající Soluni. Druguviči se podíleli na etnogenezi moderního makedonského a z menší části i řeckého národa.

Východoslovanský kmen usazený na západě dnešní Ukrajiny a ve východním Polsku. Dle tradovaných zpráv byli silně utiskováni Avary. Sám název Doudlebové se užíval do 9.–10. stol., následně se kmen rozdělil na tři části. Jedna se přestěhovala (neznámo kdy) do oblasti jižních Čech, druhá, nejmenší, se podle dochovaných zpráv usídlila na řece Muře v dnešním východním Slovinsku a chorvatském Mezimuří a třetí zůstala na tradičním kmenovém území. Ta se později rozštěpila na další dvě skupiny – jedna se začala nazývat Volyňané a druhá Bužané, podle řek Volyň a Bug. Doudlebové se podíleli na etnogenezi moderního polského, českého, slovinského a okrajově i chorvatského a maďarského národa.

1) Jihoslovanský kmen usazený na území dnešní Dalmácie, středního a východního Chorvatska a západní Bosny. Původně sídlil tento kmen nejspíše v dnešním jižním Polsku (jako tzv. Bílí Charváti), odkud se rozešel dvěma směry. Část patrně zůstala usazená na původním území. Informováni jsme ale jen z nejistých pramenů byzantské provenience (Konstantinos Porfyrogenétos). Většina Charvátů se tedy v 7. stol. usadila na území dnešního Chorvatska a části Bosny a Hercegoviny, kde v 9. stol. nabývají i politické samostatnosti a v 10. stol. i království (král Tomislav). Časté jsou války s Byzancí a Franskou říší. V roce 1102 je Chorvatsko spojeno personální unií s Uhrami. Jihoslovanští Charváti se podíleli na etnogenezi pozdějšího chorvatského a bosňáckého národa.
2) Část tzv. Bílých Charvátů, která se usadila v dnešních východních a severovýchodních Čechách, kde si vytvořila vlastní knížectví. To podlehlo koncem 10. stol. rozpínajícímu se přemyslovskému státu. Západoslovanští Charváti se podíleli na etnogenezi pozdějšího českého národa.
3) Třetí část Charvátů patrně zůstala usazena na území dnešního jižního Polska a následně se stala součástí polského státu. Tito Charváti se podíleli na etnogenezi polského národa.

Jihoslovanský kmen usídlený na jihovýchodě poloostrova Peloponésos v dnešním Řecku. První zmínky o Jezercích pocházejí až z 10. stol. od Konstantina Porfyrogenéta, kdy jsou od roku 941 vedeni jako plátci daní Byzantské říši. V průběhu 12.–13. stol. podlehli helenizaci. Jezerci byli součástí etnogeneze novodobého řeckého národa.

Východoslovanský kmen usazený v povodí Dviny, Dněpru a Volhy na západě dnešního Ruska. Vzhledem k tomu, že Kriviči obývali poměrně rozsáhlá území, dělili se záhy na menší skupiny podle správních oblastí (např. kolem hradišť Smolensk a Polock vzniklých v 9.–10. stol.). Sousedili s baltskými kmeny Latgalů, Aukštaitů, Jatvingů aj. (předchůdci dnešních Lotyšů a Litevců) a vzájemně se ovlivňovali. V průběhu 9. stol. se Kriviči postupně dostávají pod nadvládu Kyjevské Rusi. Pouze Polock si vytvořil vlastní knížectví, které si udrželo delší dobu samostatnost. Kriviči se podíleli na etnogenezi pozdějšího ruského národa.

Západoslovanský kmen usídlený v oblasti středního toku řeky Visly ve středním a středovýchodním Polsku. Územní rozvoj kmene probíhal hlavně v 11. stol. Mazovské knížectví se po rozpadu Polska v roce 1138 stalo jedním z údělných knížectví, ale dále se dělilo. Mazovjané se podíleli na etnogenezi pozdějšího polského národa.

Jihoslovanský kmen usídlený na jihu Peloponésu, v sousedství Jezerců. První zmínka o tomto kmeni je opět od Konstantina Porfyrogenéta z 10. stol. Na rozdíl od Jezerců si své etnické povědomí uchovali déle, až do ovládnutí území Osmany v průběhu 15. stol. Teprve následně podléhají helenizaci. Milingové se podíleli na etnogenezi novodobého řeckého národa.

1) Západoslovanský kmen usazený na středním a dolním toku řeky Moravy, na území dnešní střední a jižní Moravy, západního Slovenska a Dolních Rakous. V pramenech se objevují až počátkem 9. stol. Postupně vzniká silný stát nazývaný Velká Morava, který ovládá území dnešních Čech, Moravy, části Slezska a Haliče, západní a střední Slovensko, západní Maďarsko a Dolní Rakousy. Díky kontaktům s Byzancí dochází r. 863 k christianizaci (svatí Konstantin a Metoděj). Velká Morava neustále soupeří s Franky a nakonec počátkem 10. stol. podléhá nájezdu Maďarů. Moravané se podíleli na etnogenezi novodobého českého, rakouského a slovenského národa.
2) Jihoslovanští Moravané jsou patrně druhou částí Moravanů, která se usadila na území dnešního jižního Srbska asi v průběhu 7. stol. Tito Moravané se podíleli na etnogenezi pozdějšího srbského národa.

1) Západoslovanský kmen usídlený na severovýchodě dnešního Německa mezi Baltským mořem a řekami Sprévou a Labem. Obodrité se tu usadili nejpozději v průběhu 7. stol. a záhy se kmen začal rozpadat na menší skupiny (Reregové, Gliňané, Warnované, Črezpěňané, Ránové aj.), které v průběhu 8.–9. stol. založily řadu knížectví. Ta bojovala proti Sasům, ale i proti sobě navzájem. Sasové i Dánové pozvolna ovládali území Obodritů, kteří pak v průběhu 11.–12. stol. ztratili samostatnost. Relikty polabské slovanštiny jako mluveného jazyka se udržely až do 18. stol. na území Glině (Lüneburg). Obodrité se podíleli na etnogenezi novodobého německého národa.
2) Část Obodritů se patrně usadila i na březích Dunaje kolem dnešního Bělehradu. Ti se pak podíleli na etnogenezi pozdějšího srbského národa.

1) Východoslovanský kmen usazený na pravém břehu Dněpru s pozdějším hlavním centrem Kyjevem. V letopisech se o východoslovanských Polanech dochovalo málo informací, též jejich materiální kultura je poměrně slabě prozkoumána. Byli v častých sporech se sousedními Děrevljany. V průběhu 2. pol. 9. stol. se v době utváření raně feudální Kyjevské Rusi polanské kmenové povědomí rychle vytrácí. Vliv na Polany měli též v 2. pol. 9. stol. Chazaři a později další kočovné kmeny. Východoslovanští Polané se podíleli na etnogenezi pozdějšího ukrajinského národa.
2) Kmen usazený na území středozápadního Polska, na který se nahlíží jako na kmen západoslovanský. Lze předpokládat společný původ obou polanských kmenů. V písemných pramenech se objevují od konce 10. stol. Hlavním centrem kmene bylo hradiště Hnězdno (Gniezno). Západoslovanští Polané se podíleli na etnogenezi pozdějšího polského národa.

Východoslovanský kmen, který se formoval patrně pomaleji než okolní kmeny. Radimiči byli usídleni na sever od Polanů v západním Rusku, v místech dávného styku Slovanů a Baltů. Jejich kultura je ovšem poměrně slabě prozkoumaná. V 9. stol. podléhali Chazarskému kaganátu a od roku 885 byli součástí Kyjevské Rusi. Poslední zmínka o kmeni Radimičů je z roku 1169. Radimiči se podíleli na etnogenezi pozdějšího ruského národa.

1) Východoslovanský kmen, prvně doložený v 8. stol. Severjané byli usídleni na východě dnešní Ukrajiny a v přilehlých oblastech současného Ruska. V 8.–9. stol. platili tribut Chazarskému kaganátu, poté byli od roku 884 součástí Kyjevské Rusi. Se Severjany bývá spojována kultura romeňská ze 7.–10. stol. V letopisech se kmen objevuje naposledy roku 1024. Severjané se podíleli na etnogenezi pozdějšího ukrajinského národa.
2) Menší část Severjanů patrně migrovala na jih do dnešního Bulharska, kde jsou o nich zprávy ze 7. stol. z pobřeží a přilehlého vnitrozemí mezi dnešní Varnou a Burgasem. Ti se podíleli na etnogenezi pozdějšího bulharského národa.

Jihoslovanský kmen usídlený na jihozápadě dnešního Bulharska. Poprvé jsou zmiňováni za časů vlády bulharského chána Presjana (836–852), který si je podmanil. V průběhu 10.–12. stol. postupně podlehli Byzanci. Smoleňci se podíleli na etnogenezi pozdějšího bulharského národa.

1) Jihoslovanský kmen usídlený zprvu kolem řeky Neretvy v dnešní střední a východní Bosně. Přišli patrně v průběhu 1. pol. 7. stol. a postupně se šířili až k Jadranu a také na východ. První zpráva z Dalmácie o Srbech pochází z roku 822. Mezi první srbské státní útvary patřily Dukla (též Zeta, 11.–12. stol.) a o něco později Raška (2. pol. 12. stol.). Jihoslovanští Srbové se podíleli na etnogenezi pozdějšího srbského, černohorského a bosenského národa.
2) Část Srbů, která se usadila na horním toku řeky Sprévy a středním toku Labe, zvaní Lužičtí Srbové. Ti jsou poprvé zmíněni roku 630 kronikářem Fredegarem. Kmen se postupně rozpadá na řady menších skupin s vlastními knížectvími (Glomači, Milčané aj.). Území Lužických Srbů bylo ve středu zájmu již Franské říše a poté i Němců. Neustálé války znamenaly postupnou ztrátu politické samostatnosti Lužických Srbů, zvláště v průběhu 11.–12. stol. Lužičtí Srbové se podíleli na etnogenezi dnešních Lužických Srbů a Němců.

Západoslovanský kmen usazený mezi středním tokem řeky Labe a Odry kolem řeky Havoly zhruba ve středu někdejšího Východního Německa. V písemných pramenech jsou zmiňováni v 8.–12. stol. Jejich raně feudální knížectví bylo poraženo Němci v polovině 10. stol. Po řadě povstání si Stodorané udržovali své kmenové povědomí až do 12. stol. Stodorané se podíleli na etnogenezi pozdějších národů Lužických Srbů a Němců.

Jihoslovanský kmen usídlený v okolí řeky Strumy na území dnešní Makedonie. Z byzantských pramenů jsou známí v rozmezí 7.–10. stol. Zabývali se rolnictvím a pirátstvím. Ve 2. pol. 9. stol. byli christianizováni. Poslední zbytky autonomie si Strumiňci udrželi do 10. stol., kdy definitivně připadli Byzanci. Strumiňci se podíleli na etnogenezi pozdějšího makedonského národa.

Jihoslovanský kmen usídlený na severovýchodě dnešního Bulharska a přilehlých oblastech současného Srbska. Zprávy o nich jsou více než skoupé, každopádně v průběhu 9. stol. podléhají Bulharské říši. Území osídlené Timočany bylo později místem neustálých střetů mezi Uhrami, Bulharskem a Srbskem. Timočané se podíleli na etnogenezi novodobých Bulharů a Srbů.

Východoslovanský kmen usídlený kolem toku řeky Dněstr na území dnešního Moldavska a přilehlých částí dnešní Ukrajiny. Informace o těchto Slovanech jsou velmi řídké a pocházejí až z 10. stol. Před náporem středoasijských kočovníků se Tyverci stěhují na západ. V průběhu 12.–13. stol. spadají pod Haličské knížectví. Tyverci se podíleli na etnogenezi pozdějších Moldavanů, Rumunů a Ukrajinců.

Výchoslovanský kmen usídlený v prostoru dnešní jižní Ukrajiny. První zmínka o nich pochází ze zpráv Geografa Bavorského z 9. stol. Hlavním střediskem kmene bylo hradiště Pěrjesječeň. Po nekončících útocích severských Vikingů (Varjagů) se kolem poloviny 10. stol. Uliči stěhují na západ k dolnímu toku řeky Dněstru. Koncem 10. stol. podléhá území Uličů kontrole Kyjevské Rusi. Na kulturu Uličů měli vliv i staří Bulhaři a jiné kočovné národy. Uliči se podíleli na etnogenezi pozdějších Moldavanů a Ukrajinců.

Jihoslovanský kmen usídlený v jižním Epiru na západě dnešního Řecka. Na jejich kulturu měli vliv mimo jiné i potomci Ilyrů. V průběhu 9. stol. podlehli Byzanci a v průběhu následujícího období se plně helenizovali. Vajuniči se podíleli na etnogenezi novodobého řeckého národa.

Jihoslovanský kmen, který se usadil na území Thessálie v dnešním středním Řecku. V byzantských pramenech se objevují od 7. do 9. stol. Provozovali též pirátství v Egejském moři. Na přelomu 8.–9. stol. již administrativně plně podléhali Byzanci a následně se helenizovali. Velegežiči se podíleli na etnogenezi novodobého řeckého národa.

Východoslovanský kmen, který se usadil v povodí horní a střední Oky na území dnešního středního Ruska. V 8. stol. byli poplatní Chazarskému kaganátu. V roce 966 pak přešli pod nadvládu Kyjevské Rusi, proti které za vlády Vladimíra Velikého dvakrát povstali. Až do 12. stol. si uchovali vlastní knížecí dynastii. V 8.–9. stol. pro ně byla charakteristická borševská kultura. Až do 14. stol. si kultura Vjatičů zachovala výrazně pohanský charakter. Vjatiči se podíleli na etnogenezi pozdějšího ruského národa.

Ak chcem rozprávať o viere „starých Slovanov“ musím najprv objasniť tento pojem. Pod „starými Slovanmi“ sa myslia národy a kmene Slovanov v období pred prijatím kresťanstva, alebo ešte aj v jeho počiatkoch.

Pravlasť Slovanov sa nachádzala kdesi pri rieke Dneper nad Čiernym morom. Odtiaľ sa začali šíriť do uvoľneného teritória južnej, západnej a strednej Európy. Až pri tomto pohybe sa o nich dozvedáme konkrétnejšie správy, ktoré nám podávajú najmä Byzantský učenci. Slovania totiž vyplienili mnohé územia spadajúce pod vládu Byzancie. Ďalšie správy o Slovanoch máme z čias keď si už založili prvé správne celky hlavne od Arabských obchodníkov a franských kňazov (Samova ríša, Veľká Morava, Kyjevská rus, České, Polabské, Pobaltské, Vislanské, Chorvátske kniežatstvá ale aj Bulharská ríša). Tieto správy sú často dosť skreslené. Hlavným dôvodom je neporozumenie jazyka a kultúry. U franských a iných kresťanských kňazov aj nazeranie cez dogmy ich viery. Postupne sa začína s pokresťančovaním po väčšine nátlakovou formou. Nová viera sa prijímala hlavne „z vrchu nadol“ t.j. od vladára k poddaným. Kresťanská viera sa totiž stala nástrojom moci, po ktorej vladári väčšinou bažili. Tak sa na našich a ďalších územiach obetovala viera v prospech zachovania územia, jazyka a vlády. Výnimkou boli Pobaltský a hlavne Polabský Slovania, ktorý si svoju vieru bránili až do konca. A aká teda bola viera „starých Slovanov“?

Slovania nemali žiaden názov pre svoju pôvodnú vieru, oni ju proste žili. Bola to prirodzená a neoddeliteľná súčasť ich života. Dnes sa nazýva rôzne: Rodoslávie, Rodná viera, Jazyčníctvo. Slovanská pôvodná viera (ďalej len Rodoslávie) vychádzala z rovnakých indoeurópskych koreňov ako aj viera Indov, Iráncov, Keltov, Germánov a Grékov. Bola to viera vychádzajúca z prírody, jej zákonov a síl. Slovania však nevzývali priamo prírodné sily ale ich personifikáciu v podobe Bohov a rôznych démonov. Takto vznikol široký panteón Bohov a rôznych bytostí. Bolo praktickejšie uctievať konkrétnych Bohov a bytosti ako bezmenné a nemé sily prírody. Panteón Bohov bol pomerne široký a prevrstvený. Zachovalo sa nám síce len málo písomných prameňov, no mnohé zvyky pretrvali až do dnešných čias. Takto sa dá opatrne rekonštruovať viera našich predkov. Rodoslávie uznávalo panteón Bohov, ktorým zrejme vládol jeden Boh, ktorý bol na počiatku a započal stvorenie. Ďalší Bohovia sú zrejme jeho aspektmi. Takto vzniká čím ďalej bohatšia štruktúra bytostí, ktoré čím nižšie od Boha stvoriteľa majú viac ohraničenú pôsobnosť. Démoni (nazývaný besy, divi) už mali na starosti konkrétne udalosti, javy či miesta.

Slovania vzývali Bohov a besov pri rôznych príležitostiach súvisiacich najmä s ročným kolobehom ale i rôznymi udalosťami v priebehu života. Modlili sa k nim a vzývali ich samozrejme aj hocikedy keď chceli vyjadriť vďaku alebo o niečo prosili. Na vyjadrenie vďaky alebo pri prosbách prinášali Bohom obety. Mali k nim však trocha iný vzťah ako môžeme vidieť u dnešných Kresťanov voči ich Bohu a svätým. Tento vzťah bol síce založený na veľkej úcte, ale Slovania sa necítili byť až tak podriadený a ponížený voči svojim Bohom. To im dovoľovalo uzatvárať s nimi zmluvy či dohody. Často prisľúbili Bohu obeť ak úkol pred ktorým stály dobre dopadne. Ak sa tak stalo, s vďakou obetovali. Bohovia sa často prizývali aj ako garanti prísah. Rodoslávie sa vyznačovalo dualitou. Slovania uznávali Bohov dobrých aj zlých. Bohov noci aj dňa. Chladu aj tepla. Svojich Bohov a besov často vzývali na svätých miestach. Tým mohol byť háj, strom, kameň, prameň, hora. Neskôr na takýchto miestach vznikali svätyne a dnes tam často stoja kresťanské chrámy. Slovania vzývali Bohov a besov rôznymi spôsobmi. Počas veľkých sviatkov a dôležitých príležitostí sa usporadúvali veľké oslavy a obrady. Pri týchto obradoch sa Bohom prinášali rôzne obete, Slovania totižto verili, že ak chcú od Bohov niečo dostať musia na oplátku niečo obetovať. Často išlo o jedlo, látky, dobytok, drahé kovy, zbrane či čokoľvek cenné medzi čo patrili napríklad aj vojnový zajatci. Veľkosť obete závisela od dôležitosti príležitosti a veľkosti prosby. Počas týchto obradov sa často aj veštilo, aby tak Bohovia mohli zjaviť svoju vôľu širokému ľudu. Ľudia vzývali Bohov a besov aj pri menších bežných denných príležitostiach. Častou formou boli modlitby, zaklínania, zariekania, vzývania, prosby a ďakovania. Rodoslávie sa vyznačovalo takisto veľkou úctou voči zosnulým predkom, ktorým sa takisto prinášali obete a vzývali sa.

Rodoslávie je viera založená na hlbokej úcte k všetkému stvorenému. Táto úcta tak zahŕňala zem, kamene, hory, lesy, zvieratá, hviezdy, počasie a mnoho iného. Človek nielen prijímal ale na oplátku aj dával. Považoval sa za rovnocenného s ostatným stvorením a za svojich predkov považoval Bohov.

Starí Slovania nemali vyvinutý klérus v takej podobe, ako ho poznáme dnes napríklad v kresťanskej cirkvi, kde platí tvrdý hierarchický systém, pevná organizácia trochu pripomínajúca štátnu správu. Za slovanských duchovných možno považovať vedmy, vedomcov, kňazov, žrecov, mudrcov. O poslaní a funkcií vediem a vedomcov hovorí už ich pomenovanie odvodené od slova vedieť. Už ako malé deti sme sa stretávali v pôvodných slovanských rozprávkach s múdrymi vedmami, najčastejšie v podobe starien. Vedmy a vedomci ”vedeli”, vyznali sa v prírode, praktizovali prírodné liečiteľstvo ako i liečiteľstvo samotné. Svedčia o tom nálezy zhojených lebiek spred veľkomoravského obdobia, ktoré hovoria o operáciách hlavy. Klasickým duchovným, ktorý vykonával náboženské obrady a prinášal bohom obety, bol žrec - akási paralela druida u Slovanov. Keď sme už pri obetiach, mýtus o tom, že starí Slovania obetovávali živých ľudí sú nezmyselné a vyvrátené (konflikt s časťou "Pohreby"). Svedčí o tom aj fakt, že Slovania nikdy vo veľkom nebrali nepriateľských zajatcov, a keď aj, tak z nich nerobili otrokov, ale títo po čase asimilovali s obyvateľstvom. To znamená, že boli prijatí do komunity, nie zabití ako obeť bohom. Kňazi- žreci boli duchovnými a pravdepodobne aj politickými vodcami obce (slová kňaz a knieža sú toho istého základu a z toho istého slova, k rozštiepeniu týchto funkcii došlo asi na prelome tisícročí). Treba si všimnúť aj čarodejnice a čarodejov. U Slovanov toto slovo nemalo v sebe ten diabolský prvok, ktorý mu vtlačila kresťanská cirkev. Čarodeji a čarodejnice neboli škodlivými bytosťami. Dôkazom toho je ”pohanský” sviatok - Lucia. Lucia chodí ako dobrá čarodejnica odetá v bielej plachte so zahalenou tvárou od domu k domu, krídlom (perami) ometá kúty a tváre domácich a dvere natiera ochranným cesnakom pred zlými čarami. Čarodeji a čarodejnice sami osebe neexistovali, jednalo sa o vedmy a vedomcov, žrecov, ktorých asi kresťanskí mnísi obviňovali z čarodejníctva- a to sa v období raného feudalizmu, keď pozostatky pôvodnej viery u obyvateľstva boli ešte silné, stávalo často. Nositeľmi pôvodnej viery však boli napríklad aj pastieri, ktorí v izolovaných horách až dodnes vykonávali tisícročné obrady, gazdiné a gazdovia, ktorí vykonávali ”hospodársku mágiu”, dedinské ”veľké matky”, teda takmer všetci obyvatelia. Nedá mi nespomenúť, že u starých Slovanov bolo medzi duchovnými veľké množstvo žien. Ženy boli v spoločnosti uznávané a to nielen ako nositeľky života, ale aj ako osobnosti. Z toho vyplýva, že silne patriarchálnu spoločnosť u nás zaviedlo až kresťanstvo.

I keď sa zdá, že archeologických nálezov máme dostatok, nie je tomu tak. Niektorí archeológovia hovoria o nálezoch slovanských, iní o nálezoch keltských či germánskych. Isté je, že nálezov je málo z niekoľkých dôvodov. V starších dobách pohanstva sa mŕtvoly spopolňovali na hraniciach a ukladali sa do obyčajných nádob a následne zakopávali do zeme. K zosnulým tak neprikladali žiadne milodary, pretože neverili v posmrtný život (až neskôr sa smrti dodávalo na vážnosti). Bolo to až kresťanstvo a niektoré etniká, ktoré podnietili Slovanov pochovávať celé telá a s nimi predmety, ktoré mali slúžiť zosnulému po jeho smrti a vyjadrovať tak i jeho spoločenské postavenie počas jeho života. Neskôr, keď si kresťania "spomenuli" na rovnosť pred bohom, sa znovu milodary do hrobov nedávali. Žiaľ, boli to práve kresťania, kto pri šírení svojej viery v jedného jediného boha zničil všetky pohanské modly, svätyne a amulety. Nemôžme teda hovoriť o bohatých nálezoch Slovanskej kultúry. Keď už sme pri tom pochovávaní, bolo by dobré spomenúť priebeh pohrebu. Pri spaľovaní sa mŕtvemu, ako som už spomenula, nedávali žiadne dary. Pohrebiská s nádobami nebývali veľmi označené a nachádzali sa zvyčajne až za dedinou a jej priliehajúcim úrodným poľom. Pri samotnom pohrebe sa tancovalo a spievalo a hostiny sa konali aj na výročie smrti zosnulého. Z niektorých zdrojov vieme, že zosnulého sprevádzala na druhý svet aj jeho manželka. Asi v 7.mom storočí sa vplyvom kresťanov, Byzantíncov i Avarov, prestalo užívať pochovávanie spaľovaním a prešlo sa na kostrové pochovávanie do mohýl. Mohyly vysoké násypy hliny často dosahovali priemeru 3-18m a výšku 2-6m. Boli vystužené drevom a kameňmi. Do mohýl sa spočiatku ukladali aj popolnice (nádoby s popolom mŕtvych). Pri pochovávaní celých tiel sa do mohýl ukladali aj bohaté milodary (šperky, zbrane, ba dokonca jedlo) a telá sa zakopávali až do hĺbky 2,5m. Stávalo sa, že v jednej mohyle sa našli celé i spálené telá. V časoch avarsko-slovanských sa spolu s bojovníkmi pochovávali aj ich kone. Z mohýl sa neskôr vyvinuli ploché hroby, vystlané kôrou a trávou, s malým označením. Objavujú sa aj rakvy vydlabané z jedného kusu dreva alebo pozbíjané, no takýto luxus si mohli dopriať len majetnejší. Tí chudobní boli pochovávaní v kuse látky alebo kože. Na niektorých pohrebiskách sledujeme zvláštne nakladanie s mŕtvymi čo je dôsledok strachu z upírov. Obrátenie tváre k zemi, useknuté hlavy, posmrtné vykrútenie končatín, zaťaženie tela, či koly alebo železné ihly v slabinách. Takto bolo znemožnené mŕtvemu vrátiť sa späť.