|
O pirátech vám lžou
Kdo by si
kdy dokázal představit, že vlády světa v roce 2009 vyhlásí válku
pirátům? Když čtete tyto řádky, flotily mnoha zemí od USA až po Čínu
vplouvají do somálských vod, aby se postavily mužům, které si stále
ještě představujeme jako zloduchy s páskou přes oko a s papouškem na
rameni. V pozadí za tímto lehce barvitým příběhem je ale utajovaný
skandál. Lidé, které naše vlády označují za jednu z největších hrozeb
současnosti, nám toho mají hodně co vyprávět, možná by se tím mohli i
částečně ospravedlnit.
Piráti nikdy nebyli přesně tím, za co je považujeme.
Ve zlaté éře pirátství mezi lety 1650 až 1730 vznikla v rámci propagandy
britské vlády představa piráta coby smyslů zbaveného divocha. Mnozí
obyčejní lidé tomu ale nevěřili: sympatizující dav piráty nejednou
osvobodil zpod šibenice. Proč? Věděl totiž, že pokud se člověk stal
námořníkem, skončil v plovoucím dřevěném pekle. Celé hodiny a dny dřel a
hladověl na těsné lodi, a když se na vteřinu zastavil, všemocný kapitán
ho zbičoval devítiocasou kočkou. Když dělal potíže soustavně, mohl jít
přes palubu. A po měsících či dokonce letech takového zacházení mu pak
ještě ani nebyla vyplacena příslušná mzda.
Piráti tak byli první, kteří se vzbouřili proti světu. Povstali proti
svým tyranským kapitánům a vytvořili novou formu práce na moři. Když
měli svou loď, kapitána si volili a všechna rozhodnutí přijímali
kolektivně. Dělili si kořist způsobem, který historik Marcus Rediker
označil za „jeden z nejrovnostářštějších principů dělení zdrojů, který
lze v osmnáctém století najít“. Přijímali dokonce uprchlé africké otroky
a považovali je za sobě rovné. Piráti „názorně – a podvratně – ukázali,
že lodě nemusejí být řízeny brutálně jako v obchodním či válečném
loďstvu“. Právě proto byli oblíbení, i když to ve skutečnosti byli jen
neproduktivní zloději.
Slova jednoho mladého piráta tehdejší doby, Angličana Williama Scotta,
který byl oběšen v Jižní Karolíně, mohou znít dnešní érou pirátství jako
ozvěna: „Dělal jsem to, abych unikl smrti. Byl jsem přinucen stát se
pirátem, abych přežil.“
V roce 1991 se vláda Somálska zhroutila, devět milionů tamních obyvatel
se ocitlo na pokraji smrti hladem – a mnohé z těch nejošklivějších sil,
které na Západě máme, v tom spatřily příležitost ukrást potravinové
zdroje země a vyhodit jaderný odpad do jejích vod. Ano: jaderný odpad.
Jakmile byla totiž vláda z dohledu, začaly se u somálských břehů
objevovat tajemné evropské lodě, z jejichž palub se do oceánu řítily
barely s odpadem. Obyvatelstvo pobřeží brzy na to začalo pociťovat
zdravotní potíže – nejprve to byla podivná vyrážka, pak zvracení a
nakonec přišlo v roce 2005 tsunami, které na břeh vyplavilo stovky
děravých barelů. Lidé začali trpět chorobou z ozáření a více než tři
stovky jich zemřely. Mnohé z tohoto odpadu lze vystopovat zpět do
evropských továren a nemocnic, které je podle všeho prodávají italské
mafii k levnému zpracování. Ve stejné době začaly jiné evropské lodě
drancovat somálské vody v honbě za jejich hlavním bohatstvím: plody
moře. Nadměrným rybolovem jsme vyrabovali svá vlastní loviště, a tak
jsme zamířili do jejich. Rybářské lodě tu každý rok ilegálně vyloví
tuňáků, krevetek, langust a dalších ceněných lahůdek za více než tři sta
milionů dolarů. Rybář Mohammed Hussein z Marky ležící asi sto kilometrů
jižně od hlavního města Mogadiša pro agenturu Reuters konstatoval:
„Pokud to nepřestane, brzy už v našich vodách nebude ani rybička.“
To je prostředí, ze kterého vzešli muži, kterým říkáme piráti. Všichni
se shodnou, že většina z nich byla kdysi obyčejnými somálskými rybáři,
kteří do rychlých člunů nejdříve usedli ve snaze zahnat lodě vyhazující
odpad a vykrádající jejich vody nebo alespoň vybrat „daň“. Říkali si
Dobrovolná pobřežní stráž Somálska. V surrealistickém telefonním
rozhovoru Sugule Ali, jeden z vůdců pirátů, uvedl, že jejich motivem
bylo „zastavit ilegální rybolov a vyhazování odpadu do našich vod…
Nepovažujeme se za námořní bandity. Za ty považujeme lodě, které
ilegálně rybaří, vozí k nám odpad a vplouvají do našich vod se
zbraněmi.“ William Scott by mu určitě rozuměl.
Ne, nic z toho neospravedlňuje braní rukojmích, a ano, někteří z nich
jsou skutečně jen obyčejní gangsteři, zvláště ti, kteří zabavují dodávky
potravin OSN. Piráti ale mají mezi místním obyvatelstvem ohromnou
podporu. Nezávislý somálský web Wardher‑ News provedl asi nejlepší
průzkum o smýšlení Somálců, který máme k dispozici – a zjistil, že
sedmdesát procent jich „rozhodně podporuje pirátství jako formu národní
obrany somálských teritoriálních vod“. Během americké války za
nezávislost George Washington a další otcové zakladatelé najímali
piráty, protože sami neměli žádné válečné loďstvo. Většina Američanů s
tím souhlasila. Je to opravdu natolik jiný případ?
Opravdu jsme čekali, že hladovějící Somálci budou pasivně postávat na
břehu moře, pádlovat v našem jaderném odpadu a pozorovat, jak z jejich
vod mizí ryby do restaurací v Londýně, Paříži či Římě? Na tyto zločiny
jsme nereagovali, jakmile ale nějací rybáři narušili koridor, kterým
putuje dvacet procent světových dodávek ropy, dali jsme se do křiku.
Pokud se ale opravdu chceme vypořádat s pirátstvím, musíme nejdříve
zarazit jeho příčiny – naše zločiny – a teprve pak vysílat bitevní lodě
k Somálsku. Příběh pirátství v roce 2009 nejlépe shrnul jiný pirát,
který ovšem žil ve čtvrtém století před naším letopočtem. Chytili ho a
předvedli před Alexandra Velikého, který chtěl vědět, co myslel tím,
když mluvil o „vlastnictví moře“. Pirát se usmál a odpověděl: „Co myslíš
tím, že obsadíš celou Zemi? Jen proto, že já to činím s malou lodí,
považuješ mě za zloděje, zatímco ty, který to děláš s velkou flotilou,
jsi označován za vládce.“
Při pohledu na naše velké imperiální flotily se znovu nabízí otázka –
kdo je tu zloděj?
Johann Hari (Literární noviny) |
