Legenda o Dažbogovi, bohu jenž se stal dědem všech Slovanů

Šel se jednou projít Perun, bůh hromu, syn Svarogův, mimo Iriji (zemi bohů). Došel až k řece, na jejímž druhém břehu uviděl krásnou ženu. Nemohl však překročit posvátnou řeku. Tak natáhl svůj luk a vystřelil zlatý šíp. Tan rozetl skálu na protější straně řeky, z níž vzešla lidská zářící postava. I zavolal na dívku, ať volá jeho otce Svaroga, ten že jí již poví co má dělat. Dívka tak učinila a volala boha slunce. Ten se jí vskutku zjevil a pověděl jí, jak ze zářící postavy muže vytvarovat syna. Dále jí pak uložil, aby z něj vychovala válečníka. Dívka udělal jak řekl, a tak se zrodil Dažbog – polobůh, poločlověk.

Čas šel dál, Dažbog vyrostl v muže a stal se slavným válečníkem, svého otce však nepoznal. Jednou když Perun opět kráčel světem lidí, vzpomněl si na svého syna. Došel za ním tedy na louku, kde Dažbog právě cvičil své umění boje. Chvíli ho sledoval, a poté ho vyzval na souboj s tím, ať Dažbog ukáže jaký velký je válečník. Dažbog souhlasil a tak začal lítý boj, jenž trval celé tři dny a tři noci. Zvuky boje byly tak silné, že rozezněly celý svět. Ráno čtvrtého dne boj ustal, Perun byl přemožen. Tehdy konečně zeptal se jej Dažbog na jeho jméno a otce jeho. „Mé jméno je Perun, otec můj pak je Svarog, z rodu Rodova.“ Tehdy Dažbog padl na kolena a prosil za odpuštění, neb ač věděl kdo je jeho otec, nikdy jej neviděl a tak netušil s kým se utkal. Perun Dažbogovi odpustil, načež Dažbog prosil Peruna, aby jej vzal do Irije mezi ostatní bohy. Ten svolil s podmínkou že musí souhlasit i Dažbogova matka. Ta souhlasila, a tak Dažbog, ač polobůh, vystoupal mezi bohy a započal vládnout.

Jednou Dažbog vyrazil navštívit zemi lidí a narazil při svých toulkách na válečnici ve zlaté zbroji, jenž zvaná byla Zlatogorka. Rozhodl se jí vyzkoušet, a tak po ní hodil své kopí. To se odrazilo od Zlatogorčiny zbroje bez zanechání jakékoliv škody. I vrhl se Dažbog na Zlatogorku se svým mečem, opět bez jakéhokoliv účinku. Tu se na něj Zlatogorka obrátila a pravila „Hle, já myslela že to otravný hmyz jakýsi dráždí mě, a ty vypadáš jak válečník.“ Tehdy jej chytila a vhodila do křišťálové truhly, kterou uzamkla stříbrným klíčem a přivázala za svého koně. Na něj pak nasedla a rozjela se do světa, jenž křižovala tak dlouho, dokud její kůň měl dot sil. Když koni síly došly, prosil svou paní, aby jej zbavila břímě truhly. Ta tedy truhlu odvázala, Dažboga propustila a řekla mu, ať si jí vezme, a že pokud tak neučiní, zabije ho. Dažbog tedy souhlasil a vzal si jí.

I žili spolu šťastně, avšak ne dlouze. Jednou, když se spolu projížděli po kraji, narazili na zvláštní hrob, nesoucí nápis „Zde spočine ten, kdo sám si tak zvolí.“ Oba zaujal ten hrob, a tak si do něj Dažbog zkusil lehnout, byl mu však příliš malý. Zkusila to Zlatogorka a jí byl hrob akorát. Prosila tedy svého muže, aby hrob zavalil opodál ležícím kamenem, chtějíce si tak vyzkoušet, jaké je to ležet v hrobě. Dažbog nechtěl, ale nechal se přesvědčit. Zavalil tedy Zlatogorku kamenem. Když však kámen chtěl odvalit, již to nešlo. Dažbog se snažil kámen rozbít kyjem i mečem, avšak ten, stvořen z vůle boha bohů, pána všeho – Roda, náporu odolal. Zlatogorka pochopila co jest jejím osudem, a tak prosila Dažboga, aby šel za jejím otcem, bohem podsvětí Nijem, a prosil ho ve jméně Svatogorky za odpuštění. Dažbog tak učinil. Šel do podsvětí, vyhledal Nije a prosil jej za odpuštění pro jeho dceru. Ten však nevěřil Dažbogovi, myslíce si že schválně zabil jeho dceru. Nabídl mu tedy svou smrtící ruku, vydávaje to za symbol dobré vůle. Dažbog však znal smrtící sílu jeho ruky a tak mu místo dlaně podal svůj do ruda rozžhavený kyj. Ten ozářil podsvětí, a tak oslabil moc Nije, který tak v následném boji Dažbogovi podlehl. Poražen odpustil tedy dceři, která tak mohla spočinout ve věčném klidu, až do skonání věků. Dažbog pak na kámen náhrobní svým mečem láskou vyryl "Zlatogorka Nievna tu odpočívá z vůle matky Osudu Mokoši a z vůle božského Roda.“

Po smrti Zlatogorky nebavily již Dažboga velkolepé hostiny bohů v Iriji. Raději se toulal širým krajem země bohů. Jednou, když se takto zase toulal, zaslechl z povzdálí zvuky bujarého veselí. Vydal se tedy po jejich stopách, a ty ho dovedly až k překrásnému paláci bohyně smrti Morany. I vešel do něj a uzřel hodokvas, kdy kol trůnu Morany u dlouhých stolů přetéka-jících jídlem a medovinou seděl nespočet démonů a temných bůžků ve velkém veselí. Dažbog slyšel o bohyni smrti Moraně mnohé vyprávění. Ostatní bohové jí neměli rádi, a tak jí mezi sebe nezvali. Morana, mocná jest to čarodějka a žena nádherná však Dažbogovi učarovala a tak se dlouho přemáhal, než dal na rady starých bohů a z jejího paláce odešel. O tom že byl v paláci smrti se však dozvěděl jeho otec Perun, jenž to svému synu vyčetl. Dažbog však namísto toho aby uposlechl moudrá slova otce svého, uraženě odkráčel stěžovat si na otcovo kárání své matce. I ta ho však za návštěvu Morany kárala. Urazil se tedy Dažbog i na ní, jak to ostatně děti dělávají, když jim rodiče promlouvají do života, a odešel za Moranou. Když dorazil na její hostinu, chtěje se chvástat svým umem válečníka, vytáhl luk a nad hlavy bavících se hostů vystřelil svůj krásný stříbrný šíp. Hodovníci však rozpoznali Dažbogovu touhu se chvástat a začali si proto z něj tropit žerty. Dažbog je okřikl, ale když temní bůžci a démoni se šprýmy na jeho účet nepřestali, rozzuřil se a všechny je pobil. To však urazilo bohyni Moranu, která jej proměnila v býka a poslala na zem. Na zemi však v býku jeden sedlák poznal Dažboga a odvedl jej do Perunova chrámu. Perun pak svého syna odvedl k Moraně a prosil, aby ho proměnila zpátky. Ta tak učinila s podmínkou, že si jí Dažbog v lidské podobě musí vzít za ženu. A tak se taky stalo.

Morana a Dažbog tak začali spolu žít v domu Dažboga. Šťastný život jim však nepřál Černobog – bůh všeho neštěstí a zmaru, neboť byl již dlouho do krásné Morany zamilován. Seslal proto na zem lidí všechny své hordy. Když Svarog pověřil válečníka Dažboga očištěním země od Černobogových hord, využil Černobog situace a zašel za Moranou. Tu pak přesvědčil, aby s ním odešla žít do jeho paláce vyzdvihujíce, že Dažbog není bůh ale pouhý polobůh. Když se Dažbog vrátil z válečné výpravy nalezl svůj dům prázdný. I prosil Peruna by mu ten pomohl najít jeho ženu. Ten ho však odbyl s tím, že každý muž se má o svou ženu starati sám. Dažbog tedy vyrazil do světa hledat smrt. Nakonec jí vypátral v Černobogově paláci, avšak Morana se mezitím do Černoboga zamilovala. Omámila tedy Dažboga svou krásou a vlídným slovem tvrdíce, že jí Černobog drží násilím a opila jej silnou medovinou. Opilého ho pak Černobog uvrhl do nejhlubší jeskyně podsvětí. Když se Dažbog probral z medovinového opojení a pochopil co se stalo, zapískal na svého věrného koně, který jej díky svému předlouhému ocasu ven z jeskyně vytáhl. I vrátil se Dažbog do domu Černoboga, ale byl znovu omámen a opit Moranou. Černobog jej poté proměnil v kámen. Perun však vycítil, že se jeho synu přihodilo něco zlého, a tak svého syna našel a zpátky přivedl k životu. Potřetí tak Dažbog vyrazil do domu Černoboga a potřetí se vše opakovalo. Tentokrát však sama Morana přikovala Dažboga k hoře na pokraji světů doufajíce, že tam ho už nikdo nenajde.

V ten okamžik však prosila Svarogova dcera Živa svého otce, aby jí dovolil podívat se mimo Iriji. Svarog svolil, a tak Živa v podobě holubice vylétla z Irije a objevovala zemi. Během svého letu spatřila přikovaného Dažboga, osvobodila jej a odnesla zpátky do Irije. Ten, když se zotavil, tázal se starých bohů, jak lze Černoboga zabít. Vždy však dostal odpověď, že Černoboga nelze zabít, neboť on a Morana jsou smrt. Dažbog však odmítal tyto odpovědi s tím, že takto moudrý otec Rod světy stvořit nemohl. Vyhledal tedy nakonec moudrou matku země a strážkyni osudu Mokoš a ptal se jí, jak lze Černoboga zabít. Ta mu prozradila že život Černoboga je ukryt ve vejci, to je skryto v kachně, ta v zajíci, zajíc v truhle a truhla pod stromem na ostrově. Vydal se tudíž Dažbog hledat onen ostrov. Po cestě zachránil vlka, sokola a hada. Ti mu slíbili pomoc až jí bude potřeba. Když pak Dažbog došel až na pobřeží, jenž řeka oddělovala od onoho ostrova, jenž hledal, had ho přepravil na druhý břeh. Když pak vyvrátil strom a otevřel truhlu, vyskočil z ní zajíc a začal utíkat. V tom přiběhl vlk a zajíce zakousl. Ze útrob zajíce vzlétla kachna a snažila se uletět. Tu se však snesl sokol a ulovil ji. Z kachny vypadlo vejce, které si Dažbog vzal. Pak vyrazil naposledy do domu Černoboga. Morana se jej opět pokusila přemoci, ale když mu podávala očarovanou číši medoviny, vlétla oknem bohyně Živa v podobě holubice a vyrazila jí Moraně z ruky. V ten okamžik hodil Dažbog vejce k nohám Černoboga a tím jej zabil. Tu se však spustila bouře, hromobití a zemětřesení. Zazněl mocný hlas boha stvořitele Roda "Rozbil jsi vejce, které představuje zlo a tím jsi narušil rovnováhu mezi dobrem a zlem, zničil si smrt a bez smrti není život." V ten okamžik se na svět lidí snesla ohnivá bouře která zabila vše živé a spálila vše neživé. Poté se zrodila nová zem a Rod nařídil Živě a Dažbogovi, aby na ní zrodili vše živé i neživé. Tak jak bylo kázáno Dažbog a Živa učinili. Poté se stali manželi a žijí spolu dodnes.

Dažbog měl se svými třemi ženami spoustu dětí. Jim (oněm dětem) pak kázal založil lidské rody, z nichž vznikly slovanské národy. Proto sebe Slované od nepaměti nazývali vnuky Daž-bogovími. Z rodu jeho syna Árije, kterého měl se svou poslední ženou Živou, se pak zrodily národy Chor-vátů, Srbů, Lužiců, Slováků a Čechů.

Převyprávěl J. Radegast