Další z praotců národního bolševismu - Ernst Jünger

Esejista a romanopisec Ernst Jünger se narodil v Heidelbergu v roce 1895. Byl nasazen ve světové válce jako důstojník a své vzpomínky shrnul v knize In Stahlgewittern (Ocelová bouře), která vyšla v roce 1920. Přeloženo do řeči míru, Jünger se stal stoupencem extrému a militaristického nacionalismu. Ačkoli Jünger flirtoval s národními socialisty nějaký čas, odmítl jejich rasový program a víceméně se situoval do role revolucionáře-konzervativce, vydat publikaci pro Stahlhelm s názvem Die Standarte. Ačkoli byl Jünger radikální nacionalista, byl také elitářským aristokratem, který pohrdá špinavou vulgárností politické poslušnosti ve prospěch politiky jediného vládnoucího diletanta.

Další faktor, který odlišoval Jüngera od zbytek lidových romantiků bylo jeho ideologické objetí technologie. V Bouři oceli a jiný raných dílech zkoumal, ale nedokázal vyřešit, dichotomy mezi důležitostí vůle člověka a síly mechanizovaného válčení. V díle Der Arbeiter: Herrschaft und Gestalt (Pracovník: Mistrovství a forma), publokovaného v roce 1932, spojil tyto elementy jako ‘vůli využít technologii’.

Metafyzický tónem, Der Arbeiter chápal pracovníka jako formu (číslo, vzor, osud) přicházejícího věku, a předpokládal univerzální společnost vojáka-pracovníka, ve kterém technologie vyjádřila anachronický ideologický konflikt a nacionalismus.

Technologie, zvláště zprostředkováním filmu, by snížila význam mas. Technokratická elita by dokonce pracovala s určitým stupněm autonomie.

Všechna tato Jüngerova pojetí připomínají více postmoderní éru, než plánovanou ekonomi a podporu průmyslu. Kniha byla vítaná nacionálními bolševiky Ernsta Niekische ale obecně považovana fašisty za levicovou a komunisty za pravicovou.

Jüngerův aristokratický elitismus nemohl ale nikdy skutečně koordinovat s ideologiemi lidu dvacátého století, a Auf den Marmorklippen z roku 1939 (Na útesech mramoru) odrážel jeho desilusi totalitarismem. Je pozoruhodné, že i přes svůj antinacismus zahvrhl pasivní fatalismus.

Jünger sloužil v německé armádě znovu během druhé světové války, ale po většinu času v Paříži. Válečný sestup Německa do barbarismu a snaha stáhnou s sebou dolů i vlast, nakonec hnal staré německé důstojnické sbory do vzpoury. Jünger byl účastníkem té vzpoury a napsal esej Der Friede (Mír, 1941-44), ve které odhalil snahu nacistického Německa sjednotit Evropu násilím. Přes jeho taktické přijetí křesťanské tradice jako protiváhu k opilosti nacisty, se Jüngerův ethos nezdá být ničím jiným, nežli neopohanstvím.

Jünger unikl Hitlerově čistce v důstojnickém sboru, možná kvůli Hitlerovu respektu k jeho spisům z války. Jüngerův syn byl nicméně zabit v Itálii, kde bojoval v trestní jednotce kvůli kritice velení.

V poválečném období nacistický zákaz Jüngera byl následován čtyřletým zákazem vydávání v Brity okupovaném pásmu.

Část jeho poválečné práce naznačila postmoderní teorii, nejvíce pozoruhodným je jeho román Gläserne Bienen (Skleněné včely, 1957), a Eumeswil (1977). Ernst Jünger zemřel 17. února 1998.

Matin Ilgner

Belbog, redakčně kráceno