Na 17. listopad 1939 nezapomeneme

Když došlo k listopadovým událostem 1939, měl český národ za sebou již osm měsíců nacistické okupace. Znamenala pro něj nejtěžší dobu krutého politického, sociálního, kulturního a národnostního útisku i brutálního fašistického teroru. Ohrožovala nejen jeho životní zájmy a potřeby, ale samotnou podstatu jeho existence.

Český lid projevoval svou nenávist proti cizáckým vetřelcům nejprve protiněmeckými náladami. Docházelo k ničení německých nápisů, k bojkotu protektorátních filmových týdeníků, demonstrativně se zpívaly české lidové písně. Národní sebevědomí posilovaly i velké manifestace, např. při převozu ostatků K. H. Máchy do Prahy, při vzpomínkovém večeru k 55. výročí úmrtí B. Smetany i při tradičních náboženských slavnostech. Nesouhlas s vnuceným Protektorátem Čechy a Morava vyjádřili občané také v červnu 1939 bojkotem městské pouliční dopravy v Brně a v den prvního výročí mnichovského diktátu 30. září v Praze. Nejvýraznějším projevem narůstajícího odporu bylo vytváření odbojového hnutí.
 

Nereálné naděje vzbudilo v českém národě 1. září 1939 vypuknutí druhé světové války. Nebylo vůbec snadné orientovat se tehdy ve složité situaci, pochopit, že jde o dlouhodobější střetnutí politické, ekonomické i sociální. Podivná válka, jakou vedly s Německem Velká Británie a Francie, přinesla nejistotu a zklamání. Nebylo rovněž jednoduché pochopit strategii a taktiku paktu o neútočení, uzavřeného mezi Německem a SSSR 23. 8. 1939. Ten rozbil jednotnou mnichovanskou imperialistickou protisovětskou frontu a zmařil záměr vmanévrovat Sovětský svaz do izolovaného válečného konfliktu s Německem. I když vyvolal určitý zmatek, jak konstatovalo ve své zprávě gestapo, nepřestal veliký slovanský bratr hrát roli vysvoboditele z germanizace. Antikomunistická propaganda, zvláště intenzivní v Čechách, se však po sedmi desetiletích pokouší přesvědčit, že stejnou vinu na vypuknutí války mělo Německo i Sovětský svaz.

Protifašistické demonstrace na podzim 1939

Dosavadní odpor proti nacistům a odhodlání bojovat za obnovení Československé republiky vyvrcholily 28. října 1939. Na přípravě manifestací se podílely oba hlavní odbojové proudy, komunisté a nekomunisté, i když se pro sílící rozpory nepodařilo uzavřít vzájemnou dohodu. Rozsáhlé protinacistické letákové akce mobilizovaly k odporu. Vyvolaly značné obavy okupantů. Ti uvedli do pohotovosti jednotky branné moci a SS, gestapo i protektorátní policii.
 

Demonstrace 28. října, v den 21. výročí vzniku nacisty rozbitého Československa, se staly po vojenském odporu polského lidu největším protihitlerovským vystoupením tehdejší Evropy. V Praze se jich zúčastnilo na 100 000 lidí a proběhly ve všech větších městech protektorátu. Měly různý průběh a intenzitu; od pokládání květin k památníkům padlých v 1. světové válce a pomníkům T. G. Masaryka, vyvěšování národních i rudých vlajek až po stávky a otevřená střetnutí s nacisty. V Praze byl zastřelen mladý dělník Václav Sedláček a smrtelně zraněn student medicíny Jan Opletal. Řada osob byla zraněna těžce, mnoho lehce, 400 lidí bylo zatčeno.
 

11. listopadu, přes veškerou péči chirurgické kliniky prof. A. Jiráska, těžce zraněný Jan Opletal zemřel. Představoval typ nadaného, pracovitého, uvážlivého studenta se silným sociálním cítěním. Narodil se 31. 12. 1914 ve Lhotě nad Moravou jako osmé dítě chudé rodiny Anny a Štěpána Opletalových. Po maturitě vykonával dva roky vojenskou prezenční službu a v roce 1936 se zapsal na lékařskou fakultu Karlovy univerzity. Byl ubytován v Hlávkově koleji, neboť splňoval všechny podmínky pro přijetí - maturitu s vyznamenáním, výborný prospěch při vysokoškolském studiu a nemajetnost. Patřil, podobně jako velká část obyvatel této koleje, k demokratickým vysokoškolákům, kteří před Mnichovem spolupracovali s Jednotou pokrokových studentů. Na podzim 1939 byl místopředsedou kolejní samosprávy.
     

Svou tragickou obětí se stal Jan Opletal symbolem protifašistického odporu studentů, hrdinou celého národa. V záhlaví smutečního parte, vydaného samosprávou Hlávkových kolejí, stály verše J. Wolkera: Jenž za spravedlnost šel se bít, dřív než moh' srdce k boji vytasit, zemřel mlád 24 let.
     

Po úmrtí J. Opletala se okupanti obávali dalších protinacistických vystoupení. Proto učinilo policejní ředitelství v den pohřbu bezpečnostní opatření v mimořádném rozsahu. Také vedení Hlávkovy koleje muselo zaručit klid a pořádek. Smuteční rozloučení s J. Opletalem se konalo 15. listopadu na Albertově za přítomnosti příbuzných, profesorského sboru a asi pěti tisíc vysokoškoláků. Poté odjel vůz s rakví na Masarykovo nádraží a odtud do Nákla u Litovle, kde pokračoval pohřeb následující den.
     

Po pokojném obřadu se však na různých místech Prahy i na fakultách shlukovali studenti, zpívali hymnu i národní písně, zaznívaly protiněmecké výroky. Na Karlově náměstí, Národní třídě a před budovou bývalého parlamentu a později i u právnické fakulty došlo ke srážkám s protektorátní policií. Zásah německé ochranné pořádkové policie vyvolal další incidenty. Okupantům se zdařil záměr využít spontánních protinacistických reakcí studentů k brutálnímu, předem plánovanému zásahu proti českým vysokým školám. 16. listopadu byli povoláni do Berlína představitelé okupační správy a Hitler zde vyřkl osudné rozhodnutí - zahájit Sonderaktion Prag vom 17. November 1939.

Akce 17. listopadu 1939

17. listopadu od půl čtvrté ráno do tři čtvrti na osm německá policie bez jakéhokoliv ohledu na akademickou půdu brutálně přepadla pražské studentské koleje a masově zatýkala vysokoškoláky. Za surového bití a urážek byli shromážděni v ruzyňské jízdárně. Po propuštění cizinců, členů fašistických organizací a studentů mladších 20 let bylo druhý den odvezeno 1200 studentů do koncentračního tábora Sachsenhausen - Oranienburg. Byli mezi nimi i vysokoškoláci z Brna, jejichž Kaunicovy a Sušilovy koleje byly také teroristicky obsazeny. Okupanti vůbec nezjišťovali nějakou vinu perzekvovaných studentů, šlo o exemplární exekuci.
     

V tento den bylo také v ruzyňských kasárnách popraveno devět studentských funkcionářů: Josef Adamec, Ing. Marek Frauwirth, Jan Černý, JUDr. Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, doc. PhDr. Josef Matoušek, JUDr. František Skorovský, Václav Šafránek a Jan Weinert. Většina z nich náležela mezi stoupence bývalé národně demokratické strany, později Národního sjednocení. Byli funkcionáři legální a oficiálně uznávané protektorátní studentské organizace; pokrokové vedení Ústředního svazu čs. studentstva bylo odstraněno již před rokem. Do odbojového hnutí byl zapojen jediný levicově orientovaný M. Frauwirth a ještě ani ne devatenáctiletý V. Šafránek. Těchto devět studentů označilo gestapo čistě formálně za původce demonstrací a bez soudu, na podkladě nařízení o tzv. zvláštním zacházení, byli popraveni.
     

Zároveň byly zavřeny české vysoké školy. Podle vyhlášky říšského protektora na tři roky, ve skutečnosti až do konce okupace. Nejostřeji tím byly postiženy ročníky 1916 - 1925. Mládeži těchto deseti ročníků bylo znemožnilo pokračovat nebo začít vysokoškolské studium. Budovy vysokých škol byly přeměněny v nacistické kasárny, úřadovny okupačních úřadů, přešly do správy německých vysokých škol a z některých kolejí, např. Kaunicových, se stalo pověstné nacistické popraviště. Zásah okupantů 17. listopadu 1939 směřoval nejen proti vysokému školství, ale proti celé české vědě a kultuře, hospodářství i politice. Byl součástí dlouhodobé nacistické koncepce na germanizaci a zčásti i likvidaci českého národa. Nacistickou perzekuci studentstva ostře odsuzoval celý národ i světová demokratická veřejnost.
     

17. listopad 1939 znamenal přelom ve vývoji v protektorátu. Nadále již nebyly podmínky pro pořádání celonárodních protestních demonstrací. Nacistická okupační správa výrazně zesílila svou represivní politiku proti jakýmkoli projevům odporu. Svou taktiku změnil i domácí odboj, jehož strukturu narušilo také zvýšené zatýkání v listopadu a prosinci 1939. V souvislosti se vznikem sovětsko-finské války došlo k zostření vztahů mezi komunistickým a nekomunistickým odbojem. Nastalo velmi složité a obtížné období okupace.
     

(***)

Široký ohlas perzekuce československých vysokoškoláků 17. listopadu 1939 ve světě vedl k tomu, že se toto datum stalo symbolem protifašistického odporu studentů. Významnou úlohu přitom sehrál Ústřední svaz čs. studentstva, který vytvořili v Londýně rok po událostech 17. listopadu čeští studenti, kteří emigrovali do Anglie a studovali potom na Oxfordské univerzitě, nebo vstoupili do naší vojenské jednotky. ÚSČsS svolal do Londýna v roce 1941 manifestaci, na níž byl zástupci studentů 14 národů prohlášen 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva.

 (* * *)
 

České vysoké školy byly znovu otevřeny až po pěti a půl letech, po osvobození, 30. května 1945. Od té doby byl každoročně připomínán 17. listopad jako jedno z prvních statečných vystoupení studentů proti nacistickým okupantům. Až v posledním období zatlačuje oficiální propaganda toto výročí do pozadí. Oslavuje především 17. listopad 1989, kdy došlo u nás k majetkovému (!!!) převratu. Při něm sehráli studenti spolu s herci velmi neblahou úlohu. Po dvacetileté zkušenosti s tímto režimem zákonitě nastává čas sebereflexe, přehodnocení tehdejších postojů a vyvození závěrů.

Naše pravda, Hana KRÁČMAROVÁ